Sicílie: Pomalu přes křižovatku, rychle na nepřehledných horizontech
13. 5. 2026
Jako první se mi chlápek za přepážkou v autopůjčovně v Katánii pokusil vnutit asistenční službu. A ne zrovna nenápadně. S nadšením, které snad ani nejde popsat, mi vysvětloval, že pokud se mi auto porouchá někde mimo region Katánie, budou poplatky za odtah astronomické. Odmítl jsem. Jen pokrčil rameny. Dal mi klíčky od lehce otlučeného hatchbacku s promáčknutým krytem kufru a 70 000 kilometry na tachometru — a když jsem na ten poškozený kufr poukázal, dal mi místo něj zbrusu nové auto, které mělo najeto pouhých sedm kilometrů.
Vzal jsem si to nové a okamžitě začal o tom rozhodnutí pochybovat. To otlučené by budilo dojem, že sem patří. To nové na dálku křičelo, že v něm sedí turista.
A přesně tenhle detail se ukázal jako mnohem důležitější, než jsem čekal.
Hned první večer jsem na silnici vymetl výmol, kterého jsem si vůbec nevšiml. Ozvaly se dvě děsivé rány — jedna od každého levého kola — a moje žena na sedadle spolujezdce prohlásila, že ji z toho prudkého škubnutí bolí za krkem. Autu se nějakým zázrakem nestalo vůbec nic.
Tenhle výmol byl mou první lekcí z logiky sicilských silnic, která se dá shrnout zhruba takto: Na Sicílii se silnice neopravují. Místo toho se prostě sníží rychlostní limit.
Dojde vám to po pár dnech. Na silnicích, které vypadají naprosto v pořádku, je najednou omezení na 50 nebo 70 km/h. Bez jakéhokoliv zjevného důvodu — dokud na něj nenajedete. Prudká zatáčka na jinak rovném úseku. Díra velká jako lavor. Utržená krajnice. Číslo na značce neurčuje, jak rychle se po silnici dá jet; je to spíš pojistka proti tomu, co vás na ní čeká.
Místní vědí, co je čeká. Takže jezdí rychleji. Turisté to nevědí, a tak jezdí pomalu. A přesně tenhle rozdíl — mezi těmi, kdo vědí, a těmi, kdo ne — je tím, co dává zdejšímu provozu řád.
To vysvětluje i to předjíždění, které na první pohled působí doslova sebevražedně. Díval jsem se, jak nás auta předjíždějí na horizontu, těsně před nepřehlednou zatáčkou, zkrátka v místech, kde můj severoevropský mozek řval na poplach, že přece nemůžou vidět, jestli něco nejede v protisměru. A taky že neviděli.
Řidič, který předjíždí na horizontu, totiž nesází na to, že v protisměru nic nejede. Spoléhá na to, že pokud něco pojede, druhý řidič vyhodnotí situaci — tedy že taky dává pozor a je připravený přibrzdit nebo uhnout víc ke krajnici. A ten, kdo zrovna předjíždí, udělá příště to samé, když bude v opačné roli. Já tě předjedu na horizontu; já ti uhnu, až budeš na horizontu předjíždět ty mě. Je to reciprocita. Nepsaná dohoda.
Sebejistota je v tomto systému hlavním platidlem, protože znamená informaci. Když se pro něco rozhodnete a prostě to uděláte, ostatní řidiči vás dokážou přečíst a přizpůsobí se. Jakmile ale zaváháte, stanete se nečitelní — a právě nevyzpytatelnost je to, co tu reálně způsobuje nehody. Nikoli rychlost, nikoli odvaha. Vyplašený turista, který uprostřed předjížděcího manévru šlápne na brzdu, je mnohem nebezpečnější než místní, který to prostě riskne a dotáhne do konce.
Jakmile mi tahle nepsaná pravidla došla, začal jsem to vidět všude.
Městské kruhové objezdy, do kterých se sbíhají čtyři ulice pod krkolomnými úhly a kde by lpění na přednosti v jízdě znamenalo absolutní dopravní kolaps — prostě tam musíte strčit čumák a oni vás pustí. Nepřehledné zatáčky na venkovských silnicích, kde výhled blokují kamenné zídky vysoké po ramena a neposekaná tráva, takže do křižovatky absolutně nevidíte, dokud do ní nenajedete půlkou auta — místní tam najíždějí pomalu, rozvážně a s vědomím, že si s nimi okolní provoz prostě nějak poradí. Těch pár cyklistů, které jsem potkal, jelo nápadně daleko od okraje, aby si jich řidiči všimli včas. Náklaďák, který nás poslední den málem smetl ze silnice, když vyjížděl k rampě zpoza jedné z těch neprůhledných zídek — jel velmi pomalu, protože řidič spoléhal na to, že jeho úmysl včas přečteme.
A přesně tohle cestovatelé i odborníci u sicilského provozu nechápou. Akademické studie mluví o „vysoce rizikové podskupině” sebevědomých a nezodpovědných řidičů. Diskuze na Redditu se zase hemží historkami o naprostém chaosu. Ani jedno ale není tak úplně pravda. Ten samý řidič, který vás zdvořile pustí na kruháči, vás o dvacet minut později nekompromisně předjede na nepřehledném horizontu — obojí je ale jen jiný projev téže dovednosti. Umět číst systém a být v něm čitelný.
Problém turistů je ten, že nedokážou ani jedno. Jste nečitelní, protože vaše reakce nezapadají do zdejšího scénáře — brzdíte tam, kde by místní přidal, váháte tam, kde by se místní prostě rozhodl, lekáte se gest, která nejsou projevem agrese, ale jen předáním informace. A nedokážete číst ostatní, protože zkrátka netušíte, co udělají.
Takže vám celý ten systém připadá jako absolutní chaos. Jenže on to chaos není. Je to funkční rovnováha, ve které společenská důvěra za ty desítky let nahradila nefunkční státní infrastrukturu. Silnice zůstávají rozbité, protože řidiči to svou jízdou vykompenzují. A řidiči se tak naučili jezdit právě proto, že silnice zůstávají rozbité. Značky ukazují padesátku, protože asfaltu se prostě věřit nedá. Ostatním řidičům ale ano — a proto se na těch horizontech předjíždí.
Jestli je to ukázka italské geniality, nebo spíš italské tragédie, závisí asi na tom, jestli jste součástí tohoto systému.
Pár praktických rad pro každého, kdo se chystá na Sicílii řídit, pro případ, že by pouhé filozofování nestačilo:
Půjčte si menší auto, jen si ověřte, že se vám do něj vejdou kufry. Pokud máte na výběr, sáhněte raději po starším voze — když už na něm sem tam nějaký ten škrábanec je, nebudete se potit hrůzou pokaždé, když vás někdo mine těsně na centimetry. Rychlostní limity berte spíš jako informaci o stavu vozovky. Sami na horizontu raději nepředjíždějte. Počítejte s tím, že se u každého zaparkovaného auta můžou zničehonic otevřít dveře a že za každou nepřehlednou zatáčkou na vás může čekat náklaďák. Jeďte plynule a držte si svou stopu. Chovejte se předvídatelně. To je vaše role v sicilském systému jako turista.
Auto jsme na letišti v Katánii vraceli bez jediného škrábance, jen pokryté tenkou vrstvou saharského písku, který přivál vítr scirocco. Chlápek z půjčovny si ho ani neprohlédl. Zaprášené auto působilo přesně jako turista, který tenhle výlet nakonec ve zdraví přežil. Odevzdal jsem klíčky a byl jsem rád, že to samé můžu říct i o sobě.